Vznik volejbalu
V 19. století a hlavně koncem 19. století začal v celém světě pronikat do popředí zájem o tělesnou výchovu a sport. Z Anglie, kde toto hnutí mělo především svoji kolébku, se sport šířil ponejvíce do Ameriky, kde rychle zdomácněl nejprve v těch třídách obyvatelstva, které měly dostatek času a prostředků k jeho pěstování. V prvém období získávala tělovýchova a sport nadšené vyznavače zvláště u studentů, kteří tak hledali a našli protiváhu ke svému nepřirozenému sedavému způsobu životra.
V amerických vysokoškolských kolejích patřila k nejoblíbenějším studentským sportům atletika, dále rugby, basebal, tedy vesměs sporty, které se pěstovaly v letní sezóně.
V zimních měsících zájem o tělesnou výchovu silně klesal, neboť studenti nenacházeli nic rovnocenného těmto sportům. Gymnastická cvičení či společenské hry, se kterými se setkávali v tělocvičnách, je nemohly uspokojit ani po fyzické, natož po psychické stránce.
A tu ve snaze o zjednání nápravy vytvořil v roce 1891, resp. 1892 po řadě pokusů springfieldský učitel tělesné výchovy NAISMITH novou hru pro tělocvičnu, která rázem zaujala jeho žáky. Původní "naismith-ball" si pak brzy získal značnou oblibu a pod jménem košíkové, basketbalu, začal svou úspěšnou pouť do celého světa.
Pan Morgan nebo hasiči?
Ze stejného důvodu vytvořil majitel a profesor tělesné výchovy největší sportovní školy ve Springfieldu v Massachusetts (USA) - holyokské koleje - W. G. MORGAN pro své žáky z bohatých obchodnických kruhů novou hru, kterou z neznámých důvodů nazval "mintonette". Košíková se mu zdála totiž příliš namáhavou rekreační hrou, a tak rozdělil tělocvičnu sítí (pro lawn-tennis), jejíž horní okraj natáhl asi ve výši 183 cm od země, žáky své třídy rozdělil na dvě poloviny a dal jim úkol dopravit míč odplácáváním na půli soupeřů. Netušil, že tím dává základ hře, jež se v průběhu dalších desetiletí stala olympijským sportem, radostí a osvěžením statisíců.
To bylo roku 1895. Zde začíná historie volejbalu
Hráči pana Morgana to neměli zkraje lehké: hrálo se s basketbalovým míčem, ten je pořádně těžký a každou chvíli vyvracel prsty. Zrovna tak ztroskotal z opačných důvodů pokus o hru při požití duše basketbalového míče. Teprve míč zhotovený podle speciálních propočtů rázem odstranil důležitou překážku v dalším rozvoji a minonette pak patřila společně s "hendbollem" (hra s odrážením o stěnu) a basketbalem k náruživě pěstovaným v tělocvičně Morganovy školy.
To je úvod podle volejbalových historiků pravdivý. Podle ústní, ale nepotvrzené, tradice to však měli být chicagští hasiči, kteří si právě volejbalem krátili volné chvíle, když nehořelo.
Ať je to tak, či onak, volejbal se ujal. Když pak měl někdo šťastný nápad, že s hřejivými slunečními paprsky přenesl síť a míč do nejkrásnější tělocvičny světa, do volné přírody, začala se "mintonette" hrát i venku.
Při jejím předvedení na springfieldské konferenci ředitelů tělesné výchovy YMKY navrhl A. T. Halstet, aby se nazvala "volley-ball" podle hlavní ideje: odrážení míče - to volley the ball.
A pak v roce 1896 vyšel prvý článek o odbíjené. Ve "Physical Education" psal J. Y. Cameron: "Volleyball je nová hra, výborně se hodící pro tělocvičny a sály, která však může být hrána i venku. Může ji hrát každý počet hráčů. Hra spočívá v uvedení míče v pohyb přes vysokou síť z jedné strany na druhou, berouc tím podíl ze dvou her - tennisu a handballu."
Ze stejného důvodu vytvořil majitel a profesor tělesné výchovy největší sportovní školy ve Springfieldu v Massachusetts (USA) - holyokské koleje - W. G. MORGAN pro své žáky z bohatých obchodnických kruhů novou hru, kterou z neznámých důvodů nazval "mintonette". Košíková se mu zdála totiž příliš namáhavou rekreační hrou, a tak rozdělil tělocvičnu sítí (pro lawn-tennis), jejíž horní okraj natáhl asi ve výši 183 cm od země, žáky své třídy rozdělil na dvě poloviny a dal jim úkol dopravit míč odplácáváním na půli soupeřů. Netušil, že tím dává základ hře, jež se v průběhu dalších desetiletí stala olympijským sportem, radostí a osvěžením statisíců.
To bylo roku 1895. Zde začíná historie volejbalu
Hráči pana Morgana to neměli zkraje lehké: hrálo se s basketbalovým míčem, ten je pořádně těžký a každou chvíli vyvracel prsty. Zrovna tak ztroskotal z opačných důvodů pokus o hru při požití duše basketbalového míče. Teprve míč zhotovený podle speciálních propočtů rázem odstranil důležitou překážku v dalším rozvoji a minonette pak patřila společně s "hendbollem" (hra s odrážením o stěnu) a basketbalem k náruživě pěstovaným v tělocvičně Morganovy školy.
To je úvod podle volejbalových historiků pravdivý. Podle ústní, ale nepotvrzené, tradice to však měli být chicagští hasiči, kteří si právě volejbalem krátili volné chvíle, když nehořelo.
Ať je to tak, či onak, volejbal se ujal. Když pak měl někdo šťastný nápad, že s hřejivými slunečními paprsky přenesl síť a míč do nejkrásnější tělocvičny světa, do volné přírody, začala se "mintonette" hrát i venku.
Při jejím předvedení na springfieldské konferenci ředitelů tělesné výchovy YMKY navrhl A. T. Halstet, aby se nazvala "volley-ball" podle hlavní ideje: odrážení míče - to volley the ball.
A pak v roce 1896 vyšel prvý článek o odbíjené. Ve "Physical Education" psal J. Y. Cameron: "Volleyball je nová hra, výborně se hodící pro tělocvičny a sály, která však může být hrána i venku. Může ji hrát každý počet hráčů. Hra spočívá v uvedení míče v pohyb přes vysokou síť z jedné strany na druhou, berouc tím podíl ze dvou her - tennisu a handballu."
Od roku 1896 dostává volejbal herní strukturu v podobě pravidel hry, které uveřejňuje J. J. Cameron:
- Hra sestává z deseti směn.
- Směna je:
a) jedno podání na každé straně, tj. když jeden hráč každé strany odehraje své podání;
b) když tři hráči nebo více hráčů odehrají na každé straně svá podání. Hráč podává tak dlouho, než je vyřazen ztrátou míče. - Hřiště je 25 stop široké a 50 stop dlouhé (7,65 x 15,33 m).
- Síť je 2 stopy široká a 24 stop dlouhá (0,61 x 8,22 m). Výška sítě je 6 stop a 6 palců od země (1,98 m).
- Podání. Podávající hráč stojí jednou nohou na zadní čáře. Míč musí být udeřen rukou. K podání jsou určeny dva pokusy. Při podání musí míč letět alespoň 10 stop (3,05 m), driblink není dovolen. V případě, že se míč při podání dotkne sítě a skončí v poli soupeře, je počítán jako dobrý pokus, pokud se ho jeden ze spoluhráčů dotkl. Letí-li takový míč mimo soupeřovo pole, nemá již podávající druhý pokus.
- Míč je gumová duše krytá kůží nebo plátnem. Obvod nemá být menší než 25 placů a větší než 27 palců (63,5 - 68,58 cm) a nesmí vážit méně než 9 a více než 12 uncí (255,15 - 340,2 g).
- Každé dobré podání, které není vráceno, nebo nevrácený míč ve hře druhou stranou se počítá jako bod pro stranu podávající. Družstvo dosahuje bodu, jen má-li podání, udělá-li chybu při vracení míče, znamená to ztrátu podání.
- Míč, který narazí (dotkne se) na síť, s výjimnkou prvého podání, se počítá jako mrtvý míč.
- Míč na čáře se počítá jako mimo hřiště.
- Může hrát libovolný počet hráčů. Dotkne-li se hráč sítě, je míč mrtvý. Držení míče je zakázáno. Míč, který se odrazí od jakéhokoli předmětu vně hřiště zpět do hřiště, je dobrý (je ve hře). Driblink je dovolen na 4 stopy (1,2 m) od sítě.
Začátky volejbalu u nás
Sotva dozněly výstřely první světové války, dvacáté století odepsalo první pětinu svého revolučního začátku, porazilo řadu monarchií a do základu otřáslo přežívajícím řádem, začal se rozbíhat i sportovní život. Nejstarší generace jen stačila setřást prach zákopů první světové války, vrhla se lačně do sportování.
Kromě kopané to byla zejména lehká atletika, její organizátoři prof. Josef Amos PIPAL a Bohučet ŠKARDA byli průkopníky všeho, co se v té době okolo sportu dělo. Na oslavu vítězství byla připravována tzv. "Pershingova olympiáda" do Paříže. A právě prof. Pipal a další netušili, když do příprav atletů na tyto hry zařadili tzv. "americké hry", zejména volejbal a basketbal, že v průběhu pěti desítek let podlehne kouzlu sítě a kulatého míče tisíce a tisíce sportovců.
Psal se rok 1915. Jako sedmnástiletý musel na vojnu i brněnský Kristián Fanta. Byl zdatným cvičencem. Po druhém zranění přišla kratinká dovolená. Ale to se již psal rok 1918, překrásný konec léta a začátek podzimu, kdy ho v Brně zastihl převrat.
Přičiněním revolučního velitele Brna byl Fanta v roce 1919 vyslán do šestitýdenních cvičitelských kursů, které organizovalo ministerstvo národní obrany. Kursy byly ve Strakově akademii, účastníci spávali v kasárnách na Pohořelci a výcvik byl na hřišti Slávie na Letné. Technickými a odbornými pracovníky kursů byli zejména profesor J. A. Pipal, kapitán Machotka a instruktor J. W. Yonger. Hlavní náplní kursů byla lehká atletika. Hlavní aktér těchto kursů, prof. Pipal, připravoval v kursech také závodníky na první poválečnou olympiádu v Antverpách.
V Pipalových kursech poznali účastníci jako první v nové republice u nás dosud velmi málo známé hry jako volejbal, basketbal a další tzv. americké hry. o tom však hovoří Kristián Fanta:
"Profesor Pipal správně vystihl atletický protipól - rušné, dynamické a zajímavé hry. Vzbudily u účastníků neobyčejný zájem. každou volnou chvilku jsme využívali, abychom si zahráli. Byli jsme zdatnými, atleticky připravenými borci, zejména volejbal "zabral" na tehdejší poměry téměř neuvěřitelně. Organizovali jsme mistrovství kursu, hrálo se podle amerických, ale zejména podle francouzských pravidel. Zdatní "franštináři" narychlo překládali celé pasáže. Instruktoři předváděli jen jednotlivé herní volejbalové prvky. Jsme národ nadaný na míčové hry, zvláště schopní účastníci kursu spojovali herní prvky v kombinace a denně v zápasech překvapovali novými herními variacemi a taktickými nápady. Deset družstev bylo organizováno z účastníků druhého kursu ministerstva obrany v roce 1919. V době šesti neděl, po které kurs trval, jsme sehráli desítky volejbalových zápasů, vymysleli mnoho herních nápadů a nové taktiky."
Atletické kursy organizované ministerstvem národní obrany byly nesporným odrazovým můstkem pro další rozšíření volejbalu v českých zemích. Nelze dnes už ani patřičně ocenit apoštolské působení účastníků těchto kursů pro další rozšíření volejbalu.
Historická je také půvabná noticka, otištěná dne 4. června 1920 v tehdy velmi čtených Národních listech:
"Zítra o druhé hodině odpolední předvedou athleti vybraní pro antverpskou olympiádu a s nimi další borci, ukázky athletických čísel. Pak budou hrány různé hry jako hlavně wolleyball, pushball a hry žertovné. Pořadatelem je Mr. J. A. Pipal a A. W. Chez-Číž, který bude hry též zábavným způsobem soudcovati."
"Zítra o druhé hodině odpolední předvedou athleti vybraní pro antverpskou olympiádu a s nimi další borci, ukázky athletických čísel. Pak budou hrány různé hry jako hlavně wolleyball, pushball a hry žertovné. Pořadatelem je Mr. J. A. Pipal a A. W. Chez-Číž, který bude hry též zábavným způsobem soudcovati."
